Akt

5. září 2016

ŽIvý obraz Češi na severním pólu, foto: Jaroslav Weigel

Když zakládali divadlo, bylo Zdeňku Svěrákovi 31 a Ladislavu Smoljakovi 36 let. Kritika často zmiňovala, že za vznikajícím souborem stojí „pánové v nejlepších letech“. Úsměvné začátky popisuje Vladimír Kroc v kronice Podzim s Járou Cimrmanem.

„Původně jsme chtěli předvést dvě jednoaktové hry, a to Akt, který jsem napsal já, a Domácí zabijačku, kterou psal Jiří Šebánek. Jirka s tím ale nebyl hotov a my jsme museli něco té komisi předvést. A tak jsme v první půli udělali sérii přednášek o autorovi, který hru napsal, a pak Akt,“ vzpomíná Zdeněk Svěrák.

„První část, kterou jsme četli a navíc jsme se mohli opírat o pult, čili se nám netřásly ruce, byla přijata velice příznivě. Hra Akt byla spíš takové ochotnické vystoupení, kdy se člověku třepou nohy a neví, co s rukama. Někteří stáli tehdy prvně na jevišti.“

Nouzově vytvořená první část měla nakonec větší úspěch než samotná hra. „Dneska už víme proč – byli jsme začátečníci, příšerně ztrémovaní. Naše první režisérka Philippová nám dala dokonce nějaké uklidňovadlo, ale my jsme většinou místo toho, aby nás to zklidnilo, dostali průjem,“ vybavuje si s úsměvem Zdeněk Svěrák.

[[audio]]

Liptákovský výbuch, ukázka z divadelní hry Akt

Možná už se také pozapomnělo, že prezidentem Společnosti pro rehabilitaci osobnosti a díla Járy Cimrmana byl spisovatel Josef Škvorecký. Zahajoval každou premiéru „položením základního kamene“, což spočívalo v tom, že se dlažební kostka s rachotem spustila do propadliště.

V době, kdy se Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak rozhodli založit divadlo, byli už oba ženatí a měli rodiny. Ve srovnání s jinými malými divadly, která většinou zakládali mladí lidé, tak kritika často zmiňovala, že za vznikajícím divadelním souborem stojí „pánové v nejlepších letech“. Zdeňku Svěrákovi bylo tehdy 31 let a Ladislavu Smoljakovi o 5 let víc.

„Někteří sousedi mi třeba říkali, co blázním, že jsem otec od dětí a že bych měl dělat něco smysluplnějšího,“ říká k tomu Zdeněk Svěrák. Podle Ladislava Smoljaka měl jejich tehdejší „vyšší“ věk i své výhody: „Byli jsme zralí – viděli jsme plno filmů, divadelních představení, znali jsme takříkajíc naše konkurenty a znali jsme kamenná divadla, kam jsme chodili. A tak jsme věděli, že nechceme hrát ,hereckým‘ způsobem.“

„Věděli jsme, že musíme mluvit, jak nám zobák narostl, že si na jevišti můžeme dovolit jenom lehce si zahrát na tu postavu, ale vždycky se vrátit sami k sobě a divákovi to dát najevo, že jsme si vědomi, že nejsme herci a že to tedy děláme jako vědci, do kterých jsme se stylizovali. Ale ta stylizace nebyla herecká, říkali jsme to sami za sebe, jak bychom přednášku říkali, kdybychom o ní byli skutečně přesvědčeni.“

Typickou kompozici inscenace, kdy do představení vstupovali jako „vědci“ a pak se teprve převlékli do postav, považují oba protagonisté za velkou výhodu. „Byla to výhoda zejména, když jsme začínali. Řekli jsme jim: ,My nejsme herci, vždyť jste to viděli – jsme odborníci na danou věc, kteří vzali na sebe úkol seznámit vás s tou hrou, čili musíte vytrpět to, že to hrajeme.‘“ vzpomínají svorně.

Vladimír Kroc, 2007



Všechny články / zpět..