Ve hře Němý Bobeš používali retrospektivu. Na představení přišel i Jan Werich

19. září 2016

Jan Werich, zdroj Archiv ČRo

V dnešní Zvukové kronice si připomínáme hru Němý Bobeš, ale také stěhování divadla z Malostranské besedy do pražské Reduty. Hra Němý Bobeš je světovým unikátem ve způsobu, jakým Cimrman používal retrospektivu – výjimkou nejsou trojnásobná nebo čtyřnásobná vnoření.

[[audio]]

Zvuková kronika 7, autor Vladimír Kroc

Představení viděl v Malostranské besedě i Jan Werich. A Zdeněk Svěrák tehdy ve hře nehrál, ale přesto kvůli němu do divadla přišel. „Mohl jsem sledovat, jak tento můj pánbůh humoru na to naše vymýšlení reaguje, to byl pro mne svátek,“ říká.

Překvapilo ho, jak Jan Werich reagoval jako prostý divák. A Zdeněk Svěrák spolu s Ladislavem Smoljakem vzpomínají, jak jim po představení Jan Werich říkal, že když chtějí dělat legraci pro chytré, tak v každé hře musejí být dlaždice, po kterých ten blbý za tím představením kulhá. 

„Uvědomil jsem si, že s tím nesouhlasím – divadlo nemá na blbce myslet, ten blbec se musí buď chytit, nebo ať tam nechodí,“ vysvětluje Ladislav Smoljak. 

V lednu 1972 se z rozhodnutí ředitele Státního divadelního studia Miloše Hercíka Divadlo Járy Cimrmana stěhuje do sálu pražské Reduty. V Malostranské besedě se totiž střídali s jinými soubory, a když přišla nějaké stížnost, že se v textu říká to, co se říkat nemělo, tak Hercík říkal, že to nebyli Cimrmani, ale jiní. „Aby toho byl ušetřen, tak vše stáhl do Reduty,“ dodává Zdeněk Svěrák. 

V Malostranské besedě se jim ale líbilo – budova a prostředí Cimrmanovi slušelo více než Reduta.



Všechny články / zpět..